Výprodej GT bicycles 2020

letos se po všech možných kolech jen zaprášilo, lidé se snažili z coronavirového sevření nějak vysportovat, prostě vyrazit někam ven a kolo je určitě jedním z nejlepších prostředků. Tedy škoda, že let pomocí wingsuitu se mě netýká, to bych chtěl moc zkusit, ale nemám vůbec žádnou šanci se k tomu propracovat…. tak abych neodbočoval nahlédl jsem do skladu GT, zda ještě něco zbylo a zaujal mne výprodej kola, které by nemělo zůstat bez zájmu. Je to velký univerzál, 2020 GT Sensor 29″ Carbon Expert. Kolo se zdvihy 140 na 130 ve velice slušné výbavě a původně ceněné na 110tisíc korun. Nyní je jich pár skladem ve velikostech M a L. A je tady akce 25% dolů, na přesnou cenu se mě ptejte na mailu, nebo sms. Navíc tahle barva bude v modě pořád, co byste taky jiného chtěli brát na vyjížďky do lesa, že jo!!

TrailPark Plešivec a ježdění nad Černošicemi

Nějaké poznatky o dvou pro mne nových lokalitách a ačkoliv je každá naprosto jiná, tak musím říct, že se mi líbily obě dvě. Na Plešivecké traily jsme vyrazili s Tondou Kračmanem a kupodivu cesta na Karlovy Vary probíhala velice hladce i přes nekončící výstavbu přerušované dálnice. K tomu snad jediné, že přerušovaná dálnice je stejně blbá, jako přerušovaná soulož, nu což s bolševiky u vlády to nebude lepší (mimochodem tím myslím veškeré vlády, které tady byly po první republice). Takže hned na mostu na kraji KV se jede rovně a po pár kilometrech je člověk u stanice lanovky. Vše naprosto pohodové, nakládání a vykládání kol s milou obsluhou. Tonda měl na první trail už trochu zaječí úmysly, protože nesnáší modré, vyhlazené traily, ale já říkám, že zkusit se má vše, takže jedna jízda nás přeci nezabije. Ono takhle, pokud ten trail podceníte, jedete ho na oči a co nejrychleji, tak vás klidně zabít může. Tedy ne tak ten trail, ale to, že to prostě nevyberete a občas je tam na kraji šutr, občas strom, jednou přejezd potůčku, takže lidi neběsněte. Některé klopenky zase až tak moc naklopené nejsou. Trail je to prostě pro rodiny, pro začátečníky, a je vcelku fajn. Je i dost dlouhý aby se na něj vešlo dost lidí. Co se týká začátečníků a maminek víceméně doprovodného zaměření, tak na tomto trailu i skončí na celé jejich ježdění, protože červený trail sice začíná podobně, ale na přejezdu krátkého (škoda) kamenného pole dá poslední varování, že to začátečníkům už asi moc nepojede no a v druhé půli spadne do endurovitějšího lesa a je po vyšejpovaných cestičkách. Hrabnka, kořeny, super. Černý trail potom už od svého začátku nenechává nikoho na pochybách a svižným sešupem si to namíří rovnou do lesa v klikaticích a drobnějších záludnostech. Sjet se to dalo celkem fajn, ale už to chce nějakou tu zkušenost i vybavení a fyzičku. Tento kopec, (resp. kopce) však byl pokřtěn patrně nejtěžším enduro závodem u nás a to Hardcore Blinduro Michala Prokopa a jeho crew a tak to člověku nedá a když (zcela náhodou) narazí na cestičku, tak jí zkusí doufaje, že to je „jen“ připravovaná dvojtá černá. No musím říct, že tady už jsem párkrát musel vzít kolo na ramena. Ale celkový zážitek naprosto parádní, navíc na kopci je slušná restaurace, pro děti i dospělé nějaké atrakce jako mega-houpačka, nějaký lanový park či co, takže vše jak má být. Za mne nelze nic vytknout, Tonda se tam chce taky vrátit, takže supr.

Chvíli na to jsem se vypravil na rychlo zkoušku trailíků na vrších nad Černošicemi, tedy asi nejblíž tomu jsou Vonoklasy, ale ty asi zase nezná tolik lidí. To je ráj milovníků tobogánů. Co jsme zkusili, tentokráte s mým bratrem, tak asi tři, čtyři lajničky a parádní horská dráha, Občas je to zavřenější, ale pořád to jede. Já to měl v blinduro štýlu trochu těžší, neb bratr poskakuje na kole i tam, kde žádný skok zrovna není. Nicméně první trail přímo z polňačky je vhodný asi pro všechny, druhý v zavřenějším úvozu už moc ne. Je tady potom takový techničtější přejezd hřebenem nad Karlík a samozřejmě výšlapy nahoru, které nejsou úplně za lacino, takže takový pěkný trénink po práci. Možná lepší, když je trochu vlhko, protože na super suchu, co jsme trefili my to dosi klouzalo v zatáčkách, možná jsme si mohl jen odfouknout kola. I s tímto pidi výletem jsem byl velmi spokojený, snad nebýt toho, že dostat se tam z centra Prahy autem je skoro jak půl cesty do Varů…. Radotín objížďka, dvakrát šraňky (v Černošicích navíc má vlak zastávku přes hlavní silnici a ta trať je velice frekventovaná, plus zacpaný Baranďák, který se má navíc začít rekonstruovat, takže to je cesta na přibalení větší svačiny.

BLINDURO TRAIL FEST 2020

Toto mělo být mé první seznámení s mtb enduro závody, ale letos je všechno jinak a možná i v něčem to bylo dobře, že se to trochu změnilo. Blinduro je přeci jen trochu jiný formát závodění, vlastně nic podobného jsem nikdy nejel, a tak drobnější průprava ze závodů Enduroserie nebyla k zahození. Blinduro Trail Fest pořádá Michal Prokop s Zdeňkem Pólem a jejich crew a to tak, že velice dobře. Oni prostě závody pořádat umí a ať už se to potom na trati někomu líbí více, či méně, nelze upřít, že organizačně je to neuvěřitelně povedené. Já jsem nebyl účasten pátečních závodů dvojic ani AirDH, ale podle fotografií to muselo být naprosto skvělé, umocněno tím, že v pátek bylo narozdíl od soboty a hlavně neděle celkem pěkné počasí. Hlavně když vidím fotky s malými špunty, kteří jeli buď svůj vlastní závod, případně i závod dvojic s někým z rodiny, ten výraz závodnických mláďat na super fotkách je prostě kouzelný (samozřejmě se vší vážností). Pořadatelé ještě vložili do programu nějaké doprovodné aktivity, takže toho byla spousta, umocněna tím, že ubytování stravování, parkování, presentace, případné nákupy a servis kol a vše možné okolo proběhlo v jediném místě a to kempu Modřín v Lipně nad Vltavou, takže to byla jedna velká bajkerská společenská akce. Hlavní závod jednotlivců všech možných věkových kategorií se potom jel v sobotu a neděli, vždy 4 transfery bez lanovky na 4RZty a potom ještě návrat do kempu oba dva dny přímo nad Lipno n.Vl. a pak v kopcích nad a naproti Loučovic . Značení všech cest narposto dostatečné a logické, nestalo se mi (i přes mou počáteční obavu) že bych někde bloudil a to ještě dodám, že pod přehradou se zrovna jelo MČR kanoistů a také se tam běžel i nějaký orientační závod, takže se po okolí pohybovala spousta lidí, k tomu ještě jezdím s čočkami a pršelo, případně byla mlha, nebo pod mrakem, takže jsem chvilkami viděl prd. K té závodní části snad jen tolik, že na můj vkus se až moc tlačilo do kopce (byly tam čestné, nebo snad šílené výjimky, ty vyšlapaly všechno na kole včetně krátkých kousků mezi skalními útvary na Luči) a poměr dlouhých transferů ke kratším sjezdovým RZetám, které vlastně tady nejsou až tak moc sjezdové mě zrovna nevyhovoval, ale o tom to prostě je, na vlastní tréninkové vyjížďce si člověk tolik nenaloží, ale tady prostě musí makat podle rozpisu. Nakonec se to však dalo všechno pokořit. Co se ovšem v mém případu nedalo, to byly sobotní průjmové problémy, takže absolvovat výše popsané martirium se stupňující se bolestí břicha nebylo jednoduché a dvakrát běžet do roští vás zrychlí snad jen v tom jediném okamžiku, ale ne na potom trati. Večer jsem to nějak vyléčil, takže druhý den se mohlo pokračovat. Cíl byl dojet závod, což bylo narušeno už jen trochu a to přetrženým řetězem v asi nejnáročnější 7. RZ. Naštěstí po krátkém koloběžkování byl stánek s mechaniky, kteří jen za cenu spojky řetězu vše dali do pořádku – díky. Pokud jsem se dobře díval, tak řady účastníků celkem prořídly, ale i tak se cíle dočkalo cca 370 lidí. Já tedy nakonec na chvostu startovního pole, zmáčený a zablácený a přesto spokojený v cíli, viz. foto.

Vlastně jsem zjistil, že mě enduro závody celkem baví. Co do sportovní podoby asi trochu více ty s možností lehkého potrénování v sobotu a potom se závoděním v neděli a tratěmi víc podobnými těm ze starého downhillu, ale jo, ještě nějaké určitě pojedu.

Blinduro Trail Fest klidně někdy znovu, ale budu muset uplatit někoho, aby se mnou jel i ty dvojice. Všem doporučuji užít si to celé a pořádně si užít celý BTF a pořadatelům tímto velmi děkuji a přeji další úspěšné akce. P.

Enduroserie Kouty n. Desnou

Trochu opožděně nějaký ten postřeh z mého druhého závodu v MTB enduru. A je třeba sem vnést nějakou tu sebekritiku, ačkoliv jsem se do Koutů těšil, protože i z dob downhillových závodů mám zdejší kopec moc rád, škoda jen, že je to přeci jen trochu z ruky, jinak bych občas zajel i na trénink. A že takového tréninku je třeba, A HODNĚ, hodně moc. RZety dolů, že jsou tady dlouhé, celkem to na nich odcejpá to je jistě fajn, ale v Koutech se toho najezdí hodně i do kopce a tam je mé stále ještě nedostatečné protrénování znát. Už předem jsem se hrozil toho, co se stane ve stoupání na celkově 3.RZ (pro hobby druhou v pořadí) tedy na známém, opěvovaném i obávaném výjezdu k nádrži Dlouhé stráně. Je to nějakých 13km stále do kopce nějakých 650 výškových metrů. Což překvapivě nebylo samo o sobě tak hrozné, ale už výjezd na RZ2 měl 300 výškových metrů a nejel se po asfaltu, ale po nějaké lesní šotolině což v kombinaci s dlouhou RZ3 bylo asi moc a ačkoliv jsem se vydal i do zřejmě nejméně sjízdné a ne příliš hezké RZ4, tak mě vystavila stopku křeč do stehna a bylo po závodění. Do druhé nohy jsem chytil křeč už v sobotu večer, což bylo dost divné, asi málo hořčíku, či co. Takže jsem absolvoval víc než polovinu toho co jsem měl i když se to v časomíře nějak nezaznamenalo a dokonce ani fotografy nezaujal můj vybroušený styl, takže skoro jako bych tam nebyl. No to vyprávějte mým nohám….. ty by mohly vyprávět ještě dneska. Škoda, těšil jsem se na RZ5, ta se mi líbila taky dost.

No tak nic. Je třeba dál jezdit, trénovat. Nutno říct, že mé GT Force to dávalo celkem v pohodě, protože část RZ se trénovalo i na DH trati, tak vidím srovnání s downhillovým speciálem Fury, které si letos ode mne našlo nového páníčka, tak se s ním snad pořádně projede. Force na 27,5 palcových kolech je živější, rozhodně se mu chce víc skákat, ale bral bych všema deseti dvoukorunku s 200 zdvihem. Potom ale do tak dlouhého a táhlého kopce není rozhodně šťastné mít pružinový tlumič bez možnosti zavření. Jinak všechno OK, možná vyměním vzadu brzdový kotouč za větší průměr.

Možná ještě gurmánskou vsuvku. Restaurace vedle lanovky je pro závodníky vždy nejjednodušší volbou, má předzahrádku, stojany na kola, když si děvčata z obsluhy zvyknou, tak jsou velmi milá a snaží se to zvládnout. Nicméně dávat na pizzu tak ubohé ingredience, to buďte rádi, že do Koutů nejezdí asi žádní Italové, to by asi kuchaře zabili. Ono tedy ani na jiných jídlech nebylo vidět, že by se s tím kuchař nějak mazlil. Je to škoda. Hned na to další týden jsem byl na skok v Mariánských lázních a jídlo naprosto skvělé a podotýkám, že cenově je to srovnatelné, nebavíme se o Michelinských restauracích. Takže vždy jen o přístupu lidí. Naco mít v jídeláku 20 druhů pizzi, když nejste schopni udělat jednu základní a dobrou (přitom těsto nebylo z nejhorších). To, že to kuchy%n v takovémto nárazovém kalupu nestíhá, to dokážu pochopit, ne každý den, vám tam přijede 400 lidí závodit plus doprovod a další návštěvníci.

Jinak závody moc pěkné, enduro má rozhodně co nabídnout, možná pro začínající, jako jsem stále i já, je to poměrně náročné jak fyzicky, tak technicky, ale to je fajn. Trochu mne zaráží, že se letos nedaří držet nastavené časové limity závodu, myslím, že se posouvaly na Klínovci i zde v Koutech a není to rozhodně šťastné, ale já jsem nováček v soutěži, tak to nemůže být bráno, jako nějaké remcání, jen se nad tím pozastavuji. Těším se na Lipno, Blinduro500+, což je maličko jiný formát závodu bez tréninků, dva dny ježdění na oči, tak třeba mi to sedne víc. Rozhodně závod organizovaný Michalem Prokopem dává tušit skvělou zábavu navíc jistě i organizačně zvládnutou. Pak dám vědět, držte palce!

Enduroserie Zadov 2020, první enduro v životě

Ano, je to tak, ostrý závod v enduru jsem ještě nikdy před tímto neabsolvoval a tak to mělo být především o sbírání zkušeností, jak se obecně ve sportu okecává fakt, že člověk naprosto vybouchne. Na duhou stranu jeden pozitivní výsledek to mělo, ale o tom později. Enduro jsem chtěl zkusit a tak jsem se včas zapsal na závod přeci jen asi trochu masovější a snad i jednodušší a to Blinduro500, jenže to se bude konat až koncem prázdnin a tak jsme s Tondou Kračmanem vyplnili tu dlouhou dobu čekání účastí na závodech z České Enduroserie, což je ovšem náročností trochu jinde. Tato serie letos začala na Klínovci, kde bohužel bylo podobné počasí jako Dropdown o kterém jsem již psal a dle komentářů zúčastněných to tam bylo dost divoké, a tak výhled na to, že by na Zadově mohlo být trochu sluníčka přinesl možná až moc optimismu, který měl přebít i to, že jsem ani po čtrnácti dnech nedokázal doléčit nabouranou nohu z Dropdownu. Ubytování se i přes rozjezd prázdnin podařilo na blízkém Kateřinském mlýně a tak už v pátek jsme vyrazili potrénovat. V depu celkem dost lidí a jako by se za tu spoustu let nic nezměnilo, na každých pár metrech jsme potkali někoho z downhillerů, samé známé tváře. Na tréninky se může lanovkou, takže super a hurá na trať.

Vzali jsme to od první RZty, takže hned na úvod seznámení se základním rozdílem oproti downhillu – někde to prostě nejede, a to tak, že vůbec. Tak utažené zatáčky, že se musí pečlivě najet, nebo doskakovat a to v zářezu na dopadovém kopci bývalého skokanského můstku. Dojezd už potom vícenémě na pohodu. Potom zkoušíme RZ 3, 5 a 6 a je to podobné až na to, že místo utažené zatáčky přijde buď nějaká rockgarden po rovině, nebo jiná záludnost nutící ke zpomalení, nebo menší výšlap do kopce. Mým největším počinem bylo asi přejetí betonového „bunkru“, který letos neměl lehčí variantu a sjezd vlevo je hodně prudký, ale na radu Milana Čižinského přímo z lanovky „prostě to pomalu sjeď“ jsem to tedy sjel, no rána do vidle pěkná, ale OK. Nakonec mým zařazením do kategorie Hobby jsem RZ6 s bunkrem nemusel jet závodně, tak alespoň takto. Druhý den se natrénoval zbytek, RZ 2a4 a bylo mi jasné, že ve spojení s výšlapy na transfery to nebude vůbec jednoduché. A nebylo. Dát si ve 4 hodinovém časovém limitu 5 krát kopec sjezdovky nahoru a dolů (v kategorii Race dokonce 6 krát za 4,5 hodiny), to je mazec. Počasí naštěsí bylo víc než přívětivé, jen místy trochu horko, ale ani kapka deště. Bohužel nakupená únava se ukázala hned v jedničce, kdy jsem paradoxně nejvíc chyb udělal dole v lese, kdy nebylo nic technicky těžkého. Potom s každým dalším výjezdem nahoru jsem začal zapomínat na to jak mám či nemám najetou trať dolů a dělal víc a víc chyb. Nakonec z toho byl už jen osobní boj o to dokončit závod čestně v časovém limitu, což se podařilo (to je to pozitivní!!). Tonda zabojoval o trochu víc a dokončil Race kategorii i když se také netvářil nadšeně ohledně jeho umístění. Pokud to shrnu, tak to byl super závodní víkend. Rozhodně jsme se něčemu přiučili, organizace byla víceméně výborná až na nějaký ten detail (třeba značení příjezdu ke startu RZ3). Enduro určitě ano, doufám, že po tomto tréninku budu dobře připraven na Blinduro, případně ještě nějaký jiný závod Enduroserie. Ovšem láká mě najednou mnohem víc vytáhnout z garáže mou GT FURY a dát si čistý downhill, třeba v půli srpna na Klínovci v rámci ČPDH, tam to prostě jede fofrem celou dobu. Je třeba však říct, že vítězem ze Zadova se stal, možná trochu překvapivě zaměřením spíš sjezdař Matěj Charvát. Gratulace fakt velká !!!! ,,,,,,, takže je to jen o tom víc trénovat a neřešit co a jak!

Dropdown 2020

Bude to pár let, co jsem nebyl na závodech. Lidi z týmu se rozutekli za jinými aktivitami, třeba Katarína se rozhodla zásadně posílit českou populaci, jiní mají spoustu práce, samotnému se mi moc nechtělo a přeci vždyť tam stejně bylo vždycky nějak hnusný počasí, říkal jsem si na omluvu proč už ne. Ale už minulý rok mě přepadaly myšlenky si zase zkusit tu nakažlivou race atmosféru (měl to být jeden podnik českého znovuzrozeného DH poháru, ale nakonec to nevyšlo). Takže letos prostě musím, říkal jsem si a do toho zase komplikace a odkládání termínů kvůli viru až to nakonec přišlo a jako první se nakonec odehrál DROPDOWN. Tento závod, něco mezi downhillem s trochou endura a finálovou jízdou s hromadným startem je sice druhým ročníkem na seznamu českých závodů, ale už je to fenomén. Patrně nejdůležitějším důvodem bude to, že ho pořádají lidé, kteří se v tom opravdu orientují Z. Pól a M. Prokop s jejich týmem. Organizace dle mého názoru bezchybná, trať namotaná skvěle a došlo i na to počasí viz. mé mlhavé vzpomínky, že vždycky bylo nějak divně. Od mlhavých vzpomínek k mlhavé a deštivé realitě…..bylo fakt, opravdu hnusně.

Z původních cca 230 přihlášených se ráčilo dostavit snad o 100 méně a další odpadávali během tréninku, kvaldy i závodu. Já sám šel během tréninku „na pohodu a načtení tratě“ dvakrát k zemi, jednou přes řidítka, takže sebedůvěra odešla dost rychle a to jsem si říkal, že bych alespoň v kategorii 50+ chtěl jít na bednu, abych vylepšil mou ne moc radostnou sportovní kariéru (naposledy stupně vítězů asi na koloběžkách v předškolním věku). Po dojetí, jak jedna blátivá koule jsem musel najít nějaké síly a trochu sušší oblečení na odpolední kvalifikaci, která se jela po jednom, ale na čas, který vlastně rozhoduje o skupinách na hlavní pořadí a napoví o výsledcích v kategoriích. K už tak skvělému počasí se ještě trochu ochladilo a foukal poměrně čerstvý vítr. Hned ve třetí zatáčce po startu jsem opět předhonil mé GT Force a jsa v nášlapech, tak to odneslo po levém i pravé lýtko, což cítím i při psaní tohoto reportu, jdu si koupit něco aby to splasklo…. V cíli stejná písnička, bahnivá koule dorazila, sice jsem nebyl poslední, ale lepší, než skupina D to prostě nebylo. Skupina D navíc není jednoduchá, protože se do ní dostanou ti pomalejší, ale třeba i ti, co měli nějaký defekt, pád, ale přitom by jinak patřili k těm rychlým, což do hromadného startu je super mix.

Večer se pak zrušil doprovodný program, všude byl víceméně klid, klid před bouří. Neděle ráno – na slunce to opravdu nevypadá, ale organizace opět skvělá, vše jde podle plánu. Lanovka ovšem nejezdí až na start, jen ke Stezce v oblacích a potom se musípo svých, tak jsem jel raději dřív, abych cestou nemusel odložit snídani, protože tlačení na start je celkem masakr. Cestou jsem juknul na místa, která mě včera vysadila ze sedla a říkal jsem si, že spadnout už nesmím, to by byla asi stopka. No a ptotom už je tu start finále D. Mám tady dva přímé konkurenty na místo zaslíbené na stupních vítězů, jeden si odveze brambory, L. Klokočka se dostal o jedno finále před nás, takže ví, že pokud jen dojede, do cíle, tak je vítězem kategorie, což se mu povedlo. Gratuluju. Začátek je až moc opatrný, ael aspoň bez pádu, bohužel po výšlapu na jeden vložený kopec zjišťuji, že ztrácím na třetí místo asi 80metrů v tom šíleném blátě, kde každý metr dost bolí a kolo nejede. Ale vím, že spodní část mi celkem jde, tak to nechávám tak, lapám po dechu a snažím se jet v nějakém rozumném rytmu. Rovinku před tunýlkem jedu na hraně a výsledek se dostavuje v tom, že v tunelu jsme kolo na kolo v boji o třetí místo. Chudák Milan si takto „světlo na konci tunelu“ asi nepředstavoval, protože mu ho zastínila má rozložitá postava. Zatáčky na trávě jsem projel nejlíp z celého víkendu, takže v cíli třetí místo kategorie. A víte co? Měl jsem radost! Především ale z toho, že to byly skvělé závody, perfektně připravené, se super lidma kolem, přijela se mnou i manželka, které moc děkuji za podporu, fajn ubytování, celkem rozumná cesta tam i zpět, prostě se to vyvedlo, zranění jen lehká, takže doufám, že se při letošním závodění zase posunu trochu vpřed. Další štace je pro mne úplná novinka Enduroserie na Zadově.

Použité fotografie od Robin Nevřala Photography a z vlastní tvorby.

sdr

čištění hlavy v pandemii

Když nás kdosi uvrhl v toto šílenství, je dobře si občas udělat pořádek v hlavě, držet se v nějaké té fyzické kondici, čerpat síly ze slunce a z přírody a i když nás to semele ekonomicky, tak snad to přežijeme ve zdraví na duši….

Točím nohy na Točné, také ve Všenorech a tak různě.

Letošní závody se zatím přesunují v kalendáři, snad nebudou zcela rušeny. Je to mega pakárna, protože downhill a enduro jsou poměrně individuální záležitosti ve volné přírodě a na společenskou část si klidně vezmeme roušky, ale při současných často zmatených a z reality vytržených vládní nařízeních je to asi to nejmenší. Snad víc natrénuju. Potřebuji také zhubnout, což brzo při nedostatku financí z našeho podnikání nebude asi až takový problém, hubnutí půjde samo 😀

Na kole mimo sezónu…

slíbil jsem si, že budu jezdit na kole víc a že musím na jaro a novou sezónu mít trochu víc našlapáno. Ale překvapením je, že to hodně bolí, i když jsem si pořídil nové botky, čapáky, snažím se oblékat, tak ta kolena a záda protestují jak to jen jde. Snad to přeperu, když mám takový „éro“….

rekonstrukce webu

Omlouvám se za problémy při prohlížení těchto stránek a jejich časté změny, případně chyby. Je to přeci jen větší akce a času je málo, navíc se učím některé novinky za pochodu. Při prvním najetí WordPressu se nedařilo přidávat články, vyzkoušel jsem několik verzí, dokonce zpět na Joomlu, potom raději opět na WP, pak zase WP ovšem v anglické verzi, vymazat databázi, no bylo toho hodně a to vlastně ani nevím proč to nejdřív nešlo a teď, zdá se, už by to jít mohlo…. Ještě jsem se nerozhodl, zda nechám tuto šablonu jako nosnou, rozhodně se zdá, že teď už je alespoň něco vidět, tak jí dám šanci.