Bude to pár let, co jsem nebyl na závodech. Lidi z týmu se rozutekli za jinými aktivitami, třeba Katarína se rozhodla zásadně posílit českou populaci, jiní mají spoustu práce, samotnému se mi moc nechtělo a přeci vždyť tam stejně bylo vždycky nějak hnusný počasí, říkal jsem si na omluvu proč už ne. Ale už minulý rok mě přepadaly myšlenky si zase zkusit tu nakažlivou race atmosféru (měl to být jeden podnik českého znovuzrozeného DH poháru, ale nakonec to nevyšlo). Takže letos prostě musím, říkal jsem si a do toho zase komplikace a odkládání termínů kvůli viru až to nakonec přišlo a jako první se nakonec odehrál DROPDOWN. Tento závod, něco mezi downhillem s trochou endura a finálovou jízdou s hromadným startem je sice druhým ročníkem na seznamu českých závodů, ale už je to fenomén. Patrně nejdůležitějším důvodem bude to, že ho pořádají lidé, kteří se v tom opravdu orientují Z. Pól a M. Prokop s jejich týmem. Organizace dle mého názoru bezchybná, trať namotaná skvěle a došlo i na to počasí viz. mé mlhavé vzpomínky, že vždycky bylo nějak divně. Od mlhavých vzpomínek k mlhavé a deštivé realitě…..bylo fakt, opravdu hnusně.
Z původních cca 230 přihlášených se ráčilo dostavit snad o 100 méně a další odpadávali během tréninku, kvaldy i závodu. Já sám šel během tréninku „na pohodu a načtení tratě“ dvakrát k zemi, jednou přes řidítka, takže sebedůvěra odešla dost rychle a to jsem si říkal, že bych alespoň v kategorii 50+ chtěl jít na bednu, abych vylepšil mou ne moc radostnou sportovní kariéru (naposledy stupně vítězů asi na koloběžkách v předškolním věku). Po dojetí, jak jedna blátivá koule jsem musel najít nějaké síly a trochu sušší oblečení na odpolední kvalifikaci, která se jela po jednom, ale na čas, který vlastně rozhoduje o skupinách na hlavní pořadí a napoví o výsledcích v kategoriích. K už tak skvělému počasí se ještě trochu ochladilo a foukal poměrně čerstvý vítr. Hned ve třetí zatáčce po startu jsem opět předhonil mé GT Force a jsa v nášlapech, tak to odneslo po levém i pravé lýtko, což cítím i při psaní tohoto reportu, jdu si koupit něco aby to splasklo…. V cíli stejná písnička, bahnivá koule dorazila, sice jsem nebyl poslední, ale lepší, než skupina D to prostě nebylo. Skupina D navíc není jednoduchá, protože se do ní dostanou ti pomalejší, ale třeba i ti, co měli nějaký defekt, pád, ale přitom by jinak patřili k těm rychlým, což do hromadného startu je super mix.
Večer se pak zrušil doprovodný program, všude byl víceméně klid, klid před bouří. Neděle ráno – na slunce to opravdu nevypadá, ale organizace opět skvělá, vše jde podle plánu. Lanovka ovšem nejezdí až na start, jen ke Stezce v oblacích a potom se musípo svých, tak jsem jel raději dřív, abych cestou nemusel odložit snídani, protože tlačení na start je celkem masakr. Cestou jsem juknul na místa, která mě včera vysadila ze sedla a říkal jsem si, že spadnout už nesmím, to by byla asi stopka. No a ptotom už je tu start finále D. Mám tady dva přímé konkurenty na místo zaslíbené na stupních vítězů, jeden si odveze brambory, L. Klokočka se dostal o jedno finále před nás, takže ví, že pokud jen dojede, do cíle, tak je vítězem kategorie, což se mu povedlo. Gratuluju. Začátek je až moc opatrný, ael aspoň bez pádu, bohužel po výšlapu na jeden vložený kopec zjišťuji, že ztrácím na třetí místo asi 80metrů v tom šíleném blátě, kde každý metr dost bolí a kolo nejede. Ale vím, že spodní část mi celkem jde, tak to nechávám tak, lapám po dechu a snažím se jet v nějakém rozumném rytmu. Rovinku před tunýlkem jedu na hraně a výsledek se dostavuje v tom, že v tunelu jsme kolo na kolo v boji o třetí místo. Chudák Milan si takto „světlo na konci tunelu“ asi nepředstavoval, protože mu ho zastínila má rozložitá postava. Zatáčky na trávě jsem projel nejlíp z celého víkendu, takže v cíli třetí místo kategorie. A víte co? Měl jsem radost! Především ale z toho, že to byly skvělé závody, perfektně připravené, se super lidma kolem, přijela se mnou i manželka, které moc děkuji za podporu, fajn ubytování, celkem rozumná cesta tam i zpět, prostě se to vyvedlo, zranění jen lehká, takže doufám, že se při letošním závodění zase posunu trochu vpřed. Další štace je pro mne úplná novinka Enduroserie na Zadově.
Použité fotografie od Robin Nevřala Photography a z vlastní tvorby.
